Ještě před tím, než se stal Stanislav Sedláček úspěšným právníkem, byl pro něj svět obrazů a barev docela přirozenou součástí jeho života. Pak přišla studia práv a profesní dráha, ale malování z jeho života nikdy úplně nezmizelo a fascinuje ho dnes stejně jako kdysi před lety.
„Tak já jsem začal spíš krajinomalbou, to byly takové ty Českomoravské vysočiny a podobně. Pak jsem začal přecházet i k figurální malbě a takhle nějak kontinuálně jsem pokračoval. Taková asi nejobtížnější část bylo vniknut do tajů akvarelu. Minimálně prvních deset, patnáct kusů skončilo roztrhaných v koši. No a začal jsem postupně pracovat, a tak dlouho, až to šlo, až jsem se nějakým způsobem za nějaký rok, to znamená minimálně za ty dva, tři roky, vypracoval k tomu dnešnímu nějak k té technice, toho akvarelu,“ říká Stanislav Sedláček, právník a umělec.
Za jak dlouho může takový obraz vzniknout záleží podle pana doktora především na jeho náročnosti a detailech.
„Během třeba několika hodin intenzivní práce. Podle toho taky, jaký má rozměr, jaká je to scenérie, jestli je jednoduchá, nebo malujete třeba z Brna chrám svatého Petra Pavla, kapucínský náměstí a tady všechny ty, tak to je samozřejmě daleko složitější, a přece jenom tam chce, jaksi to, podstatně víc
práce,“ uvádí Sedláček.
Mezi velkou spoustou jeho obrazů má pan doktor Sedláček však jeden, který patří mezi jeho největší oblíbence.
„To je moje stará Tatra 57, kterou jsem zdědil po tatínkovi, který si ji koupil, když začínal jako lékař v Nedvědici v roce 1937. Od té doby bylo to jeho první a poslední auto, s kterým prožil těžký chvíle protektorátu jako lékař z Partyzánského oddílu Jermak, kdy s tím vozil najednou až 8 lidí.
V té Tatře jsem jel z porodnice, mě vezli. A upřímně říkám, dneska jsou automobily, které s řidičem komunikují. Ta Tatra mlčí, pochopitelně, ale moc bych si přál, kdyby se člověk mohl jí zeptat, co všechno s tím tátou prožila, protože už se to sám nikdy nedovím. Je to takový člen rodiny,“ sděluje Sedláček.
Přestože je jeho svět neodmyslitelně velice pevně spojený s právem, bez toho, co mu přináší malování si to už nejspíš vůbec nedovede představit.
„To malování člověku dává vnitřní klid. A zůstane za váma něco hmatatelného. A do obrazu můžu vložit to, co cítím, k čemu mám vztah, co mám rád a co chci,“ říká Sedláček.
K malování podle pana doktora rozhodně nemusí vést jen vrozený talent. Důležitou roli hraje hlavně chuť se učit a nadšení ze samotné tvorby.
„Pokud to tomu člověku dělá radost, tak si myslím, že to je úžasná věc,“ doplňuje Sedláček.
Příběh pana doktora Sedláčka tak dokazuje, že člověk opravdu nemusí zůstávat jen u jedné životní role. Protože pokud máme chuť tvořit a zkoušet nové věci, tak můžeme spojit i světy, které jsou na první pohled naprosto odlišné.
